Dolomity 1997 (Carbonin, Cortina d’Ampezzo)

Doba čtení: 13 minut

Bylo azuro a to nás po hodině kochačky navzdory totálnímu nevyspání nabudilo k absolvování lehké, nenáročné, seznamovací etápky, během níž jsme chtěli konečně objevit starý mlýn, po kterém jsme s Martinem marně pátrali už loni. Pátrací akce se však vymkla kontrole. Velmi předčasně jsme odbočili z asfaltky na Cortinu na terénní cestu a pěkným kamenitým sjezdem podél morény s Rio Rudavoi po červené č.209 a odbočkou po č.217 pod Lago del Sorapiss, kde se zvedla záležitost pro cepíny. Abychom se nemuseli vracet stejnou cestou, zvolili jsme jakousi neznačenou prasárnu podél Rio Sorapiss, kterou jsme dvakrát brodili, podruhé pochopitelně díky cestě zpět, protože stezka zmizela v borůvčí. Hláška – Jirka: „Jsem mokrej na troud“. Vrátili jsme se na červenou a přes Rio Rudavoi na rozcestí Federavecchia. Odtud po asfaltu hnusným stoupáním opékáni sluncem zpět do Missuriny na parkoviště, kde se ospalost projevila v plné nahotě. Etapa, kterou bych si dovolil nazvat nultou, reprezentovala 22 km. Stačily. Z posledních sil jsme vyjeli auty kus cesty k Monte piano a upíchli se na osvědčeném plácku z loňska, kde jsme během Pepovy přípravy oběda upadali do spánku se všemi známkami bezvědomí. Začalo pršet. Martin spáchal prima přístřeší s názvem obývák, které jsme urychleně rozebrali po průjezdu motorikši s chlápkem odmítavě gestikulujícím.

Teď je 20²⁰ , znovupostaveným obývákem za doprovodu kytary jímavě line česká hymna, načali jsme flašku rumu, bechera a pivo mizí před očima.
Stále chčije…

17.8.1997 I.ETAPA – TRE CIME ( 2 454m )

Než se do toho opřu, pár dovětků ke včerejšku: nádobí myl Jirka, k jídlu jsme měli hovězí guláš s bramborem, stolice se přihodila: mně, Pavlovi a dost. První šel spát Martin do stanu, pak Jirka ( na šrot ) do osobáku, pak Pavel s Cigim do pickupa, a my s Pepou po hodince filozofování jsme vytuhli okolo půlnoci. Předtím se ale Jirka stihnul vyzvracet ze zadních dveří. To to pěkně začíná.

Ráno jsme po noci bez deště vstali v 8³⁰. Než proběhla snídaně, otužilecké mytí v nedalekém prameni a vůbec příprava na start, bylo 10⁰⁰. V tu chvíli začalo chcát, jak jinak. Seděli jsme v obýváku, poslouchali z kazety Dobití severního pólu, pili rum a Jirka stavěl mohylu z kamínků. Po hodině mrznutí nás to přestalo bavit a v 11³⁰ jsme v dešti vyrazili. Stoupání na Tre Cime, během nějž přestalo pršet, nás řádně rozpálilo, ale až k Rifugio Auronzo, kde končil asfalt, nebyl skoro žádný rozhled. Trialovou cestou k Rifugio Lavaredo se mraky trochu protrhaly a Tre Cime se tak ze dvou třetin na chvíli ukázaly. Po krátké pauze jsme vychroptěli do sedla Lavaredo, kde začalo superchcát, takže jsme se tam nezdržovali a prděli to na Rifugio Locatelli, kde se to zase chvíli obešlo bez padající vody. Pár fotek s Tre Cime v pozadí a tradá vražedný sjezd údolím Val Rimbon, kde je to o držku i za sucha. Po pár celkem klikařských pádech jsme se znovu dočkali průtrže mračen. Už nemělo cenu natahovat pláštěnky. Vřítili jsme se na silnici a závěrečným stoupáním jsme se vrátili na Missurinu a k autům, kde jsme se po zběžné hygieně zhroutili.

Ujeli jsme vydatných 33 kilometrů.

Pepa uvařil lečo s klobásou + kolínka, čímž jsme se nažrali k prasknutí. Zahřáli jsme se pár tequilami, kafetem, čajem a bajkerským svařákem, jak jinak. Je 20³⁰, Jirka má zvýšenou teplotu a srát byli: já, Pavel, Pepa a Jirka. Hláška dne chybí, protože nás na etapě přešel humor a ty kecy v obýváku se nepočítají.

18.8.1997 II.ETAPA – PASSO SON FORCA (2215m)

Dnes jsme měli štěstí. Počasí bylo stálé, bez náhlých zvratů. Vytrvale a po celý den chcalo a chcalo a chcalo… Po snídani jsme se s auty přesunuli na parkoviště kousek od Carboninu směrem na Cortinu, kde jsme oživili kola a natáhli na sebe roztomile navlhlé věci, ze kterých při ždímání ještě bez problémů tekla voda.

Podobni bandě idiotů jsme ve 12³⁰ konečně vyrazili, připraveni na všechno a nic. Po asfaltu jsme zvládli přesun k Rifugio Ospitale, odkud jsme okukováni kamzíkem nastoupili děsuhrůzným stoupáním ve volném kamení do údolí Val Grande Padeon po červené č.203. Jirka vytrousil šroubek z kufru, ale to musí nějak vydržet. Vystoupali jsme do mraku na Paso son Forca, kde bylo prd vidět. Jen tak kondičně jsme se vyšvihli po zadním kole na Rifugio son Forca, čímž jsme skoro chcípli. Pro lepší představu – opačným směrem se jezdí mistrovství světa v obřím slalomu. Nahoře byla taková kosa, že jsme se museli na chvíli zašít na toalety pod restaurací.

Spadli jsme po nebezpečné písčité sjezdovce okolo kakaového vodopádu do Tre Croci a zpátky na asfalt, odkud jsme už prostě jenom šlapali do Missuriny a zpátky na parkoviště u Carboninu, kde jsme byli v 16³⁰.

Měli jsme za sebou 30 kiláků.

K večeři jsme měli Katův šleh z čínské sekané s bramborem a hodně tequily. Do hry na kytaru rytmicky bubnovala voda odkapávající z našich hadrů rozvěšených po šňůrách všude kolem.

Dneska už byli na hajzlu všichni a nikdo nezvracel. Poslední vytrvalci šli spát kolem jedenácté.

19.8.1998 III. ETAPA – MONTE SPECIE (2 308m)

Když jsme ráno vstali, nedělali jsme si žádné naděje. Jenže kdosi nahoře nás vyslyšel, mraky se roztrhaly a slunce udeřilo tak zprudka, že se vyplatilo sbalit igelitovou plachtu nad šňůrami a sušit ( ! ) věci jen tak. Dokonce jsme je rozházeli po šotolinové cestě vedoucí do přírodního parku, takže italští turisté nestačili mrkat, co jsou čeští bajkeři za verbež. Před jedenáctou jsme mírným tempem vyjeli po červené č.37 směr Rifugio Vallandro. Nepříliš strmé serpentiny vyhecovaly Jirku navzdory dobře míněným radám ke stíhání místního bajkera, což se mu později mělo vymstít. U vojenské pevnosti z I. světové války jsme dali pauzu a krapet nás postrašila přeháňka, protože tady nahoře člověk nikdy neví, co z toho bude. Dopadlo to dobře a pokračovali jsme s využitím chytře uspořených sil ( vyjma Jirky ) svinským vejšlapem až až ke kříži na Monte Specie, kde jsme se odfajfkovali do knihy ve vrcholové schránce a nastříleli pár boha jeho fotek s celými ( ! ) Tre Cime v pozadí a tak různě. Následně jsme se vyblbli ve sjezdu zpátky na Rifugio Vallandro a pokračovali po krásné vrstevnicovce ke Croda Rossa, kde Jirka píchnul. Slunce pralo jako svině a tak jsme se na hodinu vyhrošili na stráni, kochali se panoramatem a přemýšleli, proč se kurva musíme vrátit do zasraných Čech k zasrané práci do zasraných 350-ti metrů nad mořem. Mráček překryvší slunce nás vytrhl ze snění . Nastoupili jsme červenou č. 18 vstříc prima díře, když tu náhle po stu metrech Jirka píchnul podruhé. Po rychlé opravě, teď už důkladně provedené, jsme spadli ďábelskými serpentinami s množstvím žertovných až smrtodárných nástrah do údolí Valle dei Canopi, kde na nás číhal jeden z nejkrásnějších sjezdů v Dolomitech vůbec. S Marťasem jsme se jenom culili, protože i nejzarytější mlčouni si tady zařvali blahem ( viď, Pepo ). Napíchli jsme se na asfalt a dojeli k našemu táboru, pořád, hergot , se sluncem nad hlavou. Poprvé od našeho příjezdu teď sedíme kulturně u stolu pod širým nebem, vaříme gulášovku, chlastáme a ono nechčije. Nejsmradlavější jedinci se už stačili „vykoupat“, riskujíc zástavu dechu a tepu, v nedaleké Rio de Specie.

Vrátili jsme se po čistém čase jízdy dvě a čtvrt hodiny v 17⁰⁰ a v pedálech máme směšných, ale kurevsky náročných a nádherných 22 km.

20.8.1997 IV. ETAPA – MONTE PIANO (2324m)

Včera jsme šli spát ve 3⁰⁰ ráno a zvracel Pepa.

Ráno jsme se probudili do deště, který po chvíli ustal. Protože dnešní etapa byla nejkratší, naplánovali jsme si návštěvu Cortiny. Za prvé proto, aby si ti z nás, kteří podcenili účinek dolomitického prachu za mokra na brzdy mohli koupit nové špalky, za druhé proto abychom se, pokud bude příznivé počasí, vyvezli lanovkou na Tofanu di Mezzo ( 3 244m ). Vrchol však byl v mraku a lanovka stejně nechodila. Po dvou hodinách hledání jsme konečně našli obchod, ve kterém pár špalků do véček prodávali za „směšných“ 27,- DM ( 500,-kč ). Jediný Martin byl na tom tak zle, že musel cenu akceptovat. Dokonale nám to zkazilo náladu a znovu začalo pršet.

Přesunuli jsme se na parkoviště v Missurině, kde jsme se asi hodinu jen tak váleli v autech, koukali na déšť a nechávali se unášet prvními příznaky ponorkové nemoci. Ve 13⁴⁵ jsme konečně nacvakli do pedálů a neochotně stoupali po červené na Monte Piano. Po pár desítkách metrů Pavlovi zůstala v ruce řadící páčka přesmykače, což se stalo podnětem k trochu krutému, ale snesitelnému žertování na jeho účet. Vem to čert – v tomhle terénu stejně nejvíc užije pokrejvače. V serpetinách pod Rifugio Monte Piana přestalo na chvíli pršet, takže jsme vytáhli foťáky na pár výmluvných snímků. V tu ránu došel Pepovi film a vzápětí mně. Neměli jsme morální sílu vracet se pro další na parkoviště. Dnešek je fakticky posraným nahoru. U kaple pod vrcholem jsme si chvíli hráli se škodováckým kanónem mířícím na Missurinu a pomodlili se za lepší počasí. Asi ne dost upřímně, protože v závěrečném technickém výšlapu znovu začalo pršet, takže jsme se nahoře moc nezdržovali. Krátce jsme si prohlídli zákopy a nakoukli do neskutečné kilometrové propasti s Carboninem na dně, až se z toho pohledu Pepovi udělalo blbě. Při zpátečním sjezdu na Rifugio Monte Piana Martin v šutrech píchnul zadní kolo.

Vrátili jsme se v 16³⁰ po 13-ti kilometrech do Missuriny a stále v dešti přijeli s auty na parkoviště San Uberto, kde jsme rozbalili obývák. Pepa jako přílohu uvařil rýži, kterou dokonale připálil. Hádám, že to bude poslouchat ještě hodně, hodně dlouho, protože bajkeři jsou nemilosrdná chasa s dlouhou pamětí na kraviny. Jen tak zkusmo jsme zašli do lesa na houby a našli pár klouzků, které jsme stejně vyhodili, protože na smaženici je potřeba vajíček, které nemáme. Ponorková nemoc a s ní spojená trudomyslnost dosáhly vrcholu a tak jsme vytáhli alkohol a kytaru. Zvlášť Cigi s Pavlem se do toho opřeli jaksepatří a řádili ještě dlouho potom, co ostatní asi ve 23⁰⁰ zalehli. Martin vykazuje příznaky nachlazení. Bůh ví, co nás čeká zítra.

21.8.1997 V. ETAPA – RIFFUGIO BIELLA (2354m)

Těžko říct, ale nejspíš Cigiho a Pavlova psychadelická hudební produkce přilákala asi ve 3⁰⁰ v noci ochranáře, který dost prudil a dal nám deset minut na sbalení, což byla samozřejmě blbost, zvlášť když oba řidiči byli na šrot. Sbalili jsme jen plachtu a trochu poklidili bordel okolo. Před osmou hodinou ráno přijel ochranář znovu a vzbudil nás, což se nám náramně hodilo, protože dnešní etapa bude nejtěžší a zabere hodně času. Stále s dědou za zády jsme sbalili a uvedli vše do stavu, kterému se dalo říkat parkování, takže už jsme nenaplňovali skutkovou podstatu campingu.

Když jsme asi v 10⁰⁰ nasedali na bajky, bylo zataženo. Stoupali jsme po červené č.6 nejprudší asfaltovou cestou, jakou jsme kdy viděli. Dali jsme pauzu kvůli Cigimu, který kamenem opiloval groty na převodníku pokrejvače. Vylezlo slunce a nasekali jsme pár fotek u vodopádu před Rifugio Ra Stua, odkud nás čekal výšlap volným kamením hraničící s trialem údolím Vallon Scuro až na Rifugio Biella, kde jsme chvíli poseděli a pak pěšky vylezli do Passo Porta ( 2 388m ) s rozhledem na téměř prvohorní krajinu. Při focení té nádhery samospouští si Pepa rozerval strup na koleni ve snaze doběhnout do snímku. Ve sjezdu k Rifugio Sennes se Martin bez větších následků rozflákal a Pepa kdesi ztratil jeden bidon. Za stále slunečného počasí jsme sletěli serpetinami do Pedera ( 1 540m ). Začalo chcát. Otupující stoupání v dešti na Limojoch ( 2 172m ) nám důkladně vyčistilo závity od všech zbytečných myšlenek. Znovu z tohoto prokletého místa nemáme fotku, snad proto, že se odtud všichni snaží co nejrychleji zmizet, zvlášť mokří promrzlí bajkeři. Sjezd údolím Valle di Fanes byl nekonečný. Brali nás z něj křeče do dlaní a do zad a brzdové špalky mizeli před očima. Neměli jsme ani sílu vyfotit se u kaňonu s Rio Travenanzes. Po návratu do San Uberta jsme se nabalzámovani tequilou kompletně vykoupali v ledové bystřině a obřadně pohřbili Pepovu rýži. Rozloučili jsme se s ochranářem, kterého jsme naučili říkat „dobrý den“ a přesunuli se s auty na parkoviště u Carboninu. Svítilo slunce. Večeři jsme spáchali v jednom hrnci, protože ten od rýže byl propálený. Přestože úplně grogy, seděli a pili jsme dlouho do noci. Jen Martin si šel lehnout brzo, protože kašle čím dál víc. Asi zápal plic.

Z etapy jsme se vrátili v 16⁴⁵ po ujetí jedněch z nejplnotučnějších 40-ti kilometrů.

22.8.1997 VI. ETAPA – COL DEI BOS (2330m)

V noci zvracel Pavel a Martin. Martinovi navíc vycházejí z průdušek takové zvuky, že se rozhodl poslední etapu vynechat. Ráno jsme se probudili do azura, očistili bajky smetákem a auty dojeli do Cortiny na parkoviště u lanovky, kde jsme Martina nechali a šlapali po asfaltu směrem na Passo Falzarego k parkovišti Cason de Rozes. Stoupání v horku a nezvykle se sluncem nad hlavou nás vyčerpalo. Dali jsme si leháro v první terénní serpetině červené značky, kde jsme se konečně trochu opálili a Jirka se vyválel v rozpuštěné čokoládě. V těžké pohodě jsme vystoupali krásnou a náročnou cestou s tunelem až do sedla Col dei Bos, kde jsme si skvěle zabojovali s terénem na posledních metrech. Čekal nás už jen nádherný, dlouhý a technicky náročný sjezd údolím Val Travenanzes. Při prvním překročení potoka jsem při přehazování Pepových bot na druhý břeh zmáčel jednu jeho ponožku a docela mě pobavila jeho kyselost, protože jsem věděl, že údolím ještě žádný bajker suchou nohou neprojel. Fantastická jízda morénou a korytem Rio Travenanzes patří k tomu nejnezapomenutelnějšímu co může člověk v Dolomitech zažít. Jedenáctikilometrový trial prověří lidi i stroje. Nejhůř to snášel Jirka. U kaňonu Rio Travenanzes, kde jsme se tentokrát vyfotili, zařadil Pavel klackem tvrdší převod a mohli jsme se vrátit do Cortiny, kde na nás měl čekat na smrt nemocný Martin. Místo toho jsme ho našli, jak na perfektně vyleštěném bajku hopsá po parkovišti a předvádí se italským stařenkám.

Zašli jsme do města na nákupy, ale všechno bylo nehorázně předražené. Koupili jsme nějaké ovoce a víno a naposledy zajeli na Carbonin, kde jsme dojeli železnou zásobu a řidiči se na hodinku vyspali.

Etapa skončila v 17⁰⁰ a měřila 37 kilometrů.

Poslali jsme Metymu pohled a ve 20⁰⁰ se vydali na zpáteční cestu domů. Bágly s věcmi jsme dali radši do přívěsu, jinak by nás ten smrad zabil. Vyhnuli jsme se přemostění do Insbrucku a i celníci nás tentokrát nechali na pokoji. Vyjma zakufrování v Mnichově cesta uběhla bez problémů. V Tachově jsme vysadili Jirku a v 5⁰⁰23.8.1997 jsme se cpali českým jídlem v motorestu za Sokolovem. Další jídlo proběhlo v Horách u K.Varů, kde Pepa poprvé po týdnu vypustil medvěda jinam než do volné přírody. Ve Varech jsme se rozvezli a domluvili si sraz na večer v rokáči.

Svítání obnažilo pramálo dramatické, jemné linie Krušných hor na horizontu kousek odtud. Chvíli potrvá, než si na to zvykneme.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Aktualizováno 30. 06. 2024 v 10:35:57