Kontrolní průjezd trasy Karlovarského AM Bikemaratonu Škoda Auto 2011

Doba čtení: 19 minut

Zhruba čtrnáct dní nás dělí od startu nejmasovější cyklistické akce Karlovarského regionu. Pojďme si tedy virtuálně projet trasu tohoto podniku, na níž nás letos čeká několik změn. Článek není vhodný pro děti, neboť se to v něm hemží orgasmy. Je také dlouhý, stejně jako maraton, o němž je řeč.

V úvodu je možná dobré předeslat, že stavitel trasy „chorý mozek, pachatel tratí“ Daniel Danielčák, autor tohoto článku, je momentálně ke své lítosti uvězněn mezi čtyřmi stěnami po složité operaci ramenního kloubu, kterou si nezodpovědně přivodil jízdou po asfaltové silnici, ignorujíc bezpečnější terénní variantu např. po skalách. A tak namísto toho, aby exaltovaně pln endorfinu poletoval po lesích v sedle svého Norco Fluida, je rád, že vůbec dosáhne na klávesnici. Je ovšem vlastníkem mimořádné fotografické paměti a v okolí Karlových Varů zná každý kámen, takže mu nic nebrání v tom, aby nás tratí krok po kroku provedl tak, jako by to byla on-line reportáž. A oč chromější je, o to větší se z něj stal grafoman, takže si položte do klína např. pekáč buchet, abyste při četbě nezkolabovali hladem. Na konci ale budete mít velmi dobrou představu o tom, co vás v Karlových Varech 20. srpna čeká.

Dnes si projedeme hlavní závod na 55 km a pro lepší představu o celé lokaci si můžeme otevřít mapu závodu. Tento popis si pak také můžete vytisknout jako itinerář.

Vyrážíme západním směrem z místa startu závodu – Třídy T.G. Masaryka (350 m n. m.) zhruba na úrovni fastfoodu Mac Donald. Typická lázeňská promenáda vede mírně do kopce a narovnává se na Moskevské ulici, kterou nyní očuráváme po chodníku, protože v době mimo závod je zpočátku jednosměrná. Po necelém kilometru projíždíme kolem městského magistrátu u náměstí Dr. Horákové, za nímž po pravé ruce míjíme služebnu Městské policie. Zde zahýbáme doleva a krátkým stometrovým stoupáním kolem restaurace najíždíme na lesní asfaltičku – Tuhnickou cestu – se zeleným turistickým značením, po němž pokračujeme doprava a nikam z ní neodbočujeme. Cesta se postupně zvedá a na následujících čtyřech kilometrech nás častuje občasnými výhledy na údolí Ohře s městem a dostihovým závodištěm. Na rozcestí u Doubského altánu zelená značka odbočuje doprava dolů, my pokračujeme po asfaltce stále vzhůru. Na pátém kilometru dojíždíme na rozcestí u lesní restaurace Linhart (zde při závodě potkáme poprvé servisní depo), kde se nenecháme zmást lehčími variantami a mašírujeme pořád nahoru na Doubskou horu – Aberg (610 m n. m.), na jejímž vrcholu končí zaváděcí část závodu, sloužící k roztrhání startovního pole.

Uf! Zpocení jako krysy konečně vjíždíme na modře značenou rozkošnou lesní pěšinku, která nás odmění hravým sjezdíkem, jenž končí u chaty U křížku, a dupeme další kilometr lesem stále po modré až k asfaltovému rozcestí u další chaty, tentokrát U obrazu. Jsme bikeři, tudíž nás asfalt neláká a odměnou nám je dlouhý technický sjezd pěšinou Karla Čapka, v jehož dolní části na nás číhá nespočet zákrutů a typických karlovarských „vraceček“. Se zadkem za sedlem dolétáme na silnici u Čapkovy chaty, na chvilku svěsíme nohy a necháme doznít první z mnoha orgasmů, které nás dnes čekají. A pokud se nám sjezd zalíbil, můžeme se těšit, že na 55 kilometrové trase jej absolvujeme ještě jednou, na 95 kilometrech dokonce dvakrát.
V dolní části tohoto sjezdu míváme každoročně několik úrazů. Je to dáno především tím, že v závěru je sjezd dost rychlý, závodníci se drží ještě celkem pohromadě a řada z nich překvapivě nezvládá techniku, ačkoliv motivace mají na rozdávání. Ale i mistr tesař se někdy utne – před několika lety si tu zlomil klíční kost Standa Hejduk. Pro jistotu tu tedy má stanoviště zdravotní hlídka. Stále ovšem platí, že kdo umí, ten umí. A takový Zdeněk Kirch, karlovarák, skvělý biker a dnes vozíčkář, to sjel i na handbiku!
Toto místo je rovněž jakýmsi „uzlem“ závodu. Absolventi Fitness jízdy hned pokračují Slovenskou ulicí k úpravně vod a do cíle, účastníci 55 km se za nimi vydají po druhém sjezdu Čapkovy pěšiny a skuteční maratonci s nejdelší distancí po třetím.

Pokračujeme doprava směrem na Březovou, asi po dvou stech metrech odbočujeme na rozcestí ve tvaru Y doleva a přejíždíme po mostě říčku Teplá. Po dalších 150 metrech zatáčíme Hamerskou ulicí prudce doleva směrem k hotelu Alice, před nímž řadíme šmudlu a odbočíme doprava na zpočátku strmou uzounkou pěšinku, která se po chvíli rozšiřuje, víceméně vrstevnicově narovnává a malebně se klikatí svahem, přičemž nás nutí dupat do pedálů a chrochtat rozkoší při bunnyhopovém přeskakování odvodňovacích žlábků. Asi po kilometru přijíždíme na rozcestí nad tenisovými kurty, kde pokračujeme doprava mírně nahoru. Předchozí úsek nás navnadil, a tak pošetile nechceme polevit v tempu, čehož po chvíli litujeme. Naštěstí po půl kilometru dojíždíme na lesní asfaltku s názvem Okružní cesta, kde se napojujeme na červené turistické značení a stoupáme po něm doprava nahoru s perspektivou tří kilometrů trochu jiné trýzně. Odměnou nám je krátké spočinutí u chaty Na zátiší na třináctém kilometru, kde je první občerstvovací stanice. Teď je tu ovšem prdlajs, a tak si do huby vymačkáváme alespoň první tubu slizu. To nás nakopne, budeme to potřebovat.
Osobně nesnáším jízdu po asfaltu do kopce a dlouho jsem zvažoval, zda nemám tento úsek nějak „ozvláštnit“. Je ovšem pravda, že maraton by měl prověřit schopnosti závodníků co nejkomplexněji a i jízda po pevném povrchu k horské cyklistice chtě nechtě patří. Navíc bikeři, jimž sjezdy a technické pasáže obecně příliš nepřirostly k srdci a jsou dobří kondičně, zde mají možnost eliminovat náskok soupeřů a vytáhnout se.

Na občerstvovačce opouštíme – sláva! – asfaltku a vydáváme se  – jak jinak – doleva nahoru zpevněnou lesní cestou, která nás po kilometru přivede na rozcestí s modrým turistickým značením. Po něm valíme houpavou rovinkou doprava ve směru na Kolovou. Po přejezdu asfaltky (Okružní cesta) najíždíme do několikasetmetrové techničtější části, která vrcholí průjezdem blátivého důlku na kraji lesa. Následná polňačka nás přivádí na silnici v obci Kolová. Jedeme doprava do obce, po sto metrech zahýbáme doleva a kolem fotbalového hřiště dojíždíme k poslednímu baráku u lesa. Čeká nás jízda jedenapůlkilometrovým průsekem.
Trvalo mi týdny, než jsem tuhle variantu našel a zprovoznil. V minulosti vedla trať skrze Kolovou a Mravenčím lesem do Pily, což znamenalo dvě nebezpečné křižovatky a asfalt navíc. Úsilí se ovšem vyplatilo. Zvláště pro místní znalce je průsek jedním z nejobávanějších míst na trase. Za sucha je to samozřejmě valčíček. Navíc se cesta proflákla a dnes je slušně vyježděná. Pokud ovšem před závodem zaprší (a to je skoro vždy), stává se pastí s řadou nečitelných, až půl metru hlubokých, bahnem vyplněných kolejí, vyjetých od lesní techniky. Závodníci (především majitelé nášlapů), kteří neovládají trialové prvky, se odsud pravidelně vracejí oválení k nepoznání. Asi největší brutalitou bylo, když tuto pasáž před lety projeli i tandemy s nevidomými účastníky, to bylo fakt hustý… A světe div se, jim se to líbilo! Inu, pro někoho utrpení, pro jiného další orgasmus…

Po projetí průseku dojíždíme na šotolinovou cestu, po níž valíme „na pilu“ doprava k Pile, na tacháči pětatřicet jako nic. Na začátku obce Pila (cca 18 kilometr) si bedlivě hlídáme žluté turistické značení a odbočujeme po něm hned doleva ve směru na Andělskou horu. Šotolinová zatáčka v následném krátkém sjezdu je pěkně záludná mrcha, takže moc neblbneme a jedeme na bezpečí. Krátkým vyhnívákem dojíždíme stále po žluté k lesu, noříme se do něj a absolvujeme dvoukilometrový úsek, který je místy (podle předchozího počasí) hezky blátivý. V místě, kde je konec lesa na dohled, před přejezdem můstku přes potok, opouštíme žlutou značku a zahýbáme doleva do nitra lesa s dalšími blátivými pastmi. Vyjíždíme z lesa na malebnou louku a po polní cestě jedeme doleva, až máme po 200 metrech v zorném poli budku letištní navigace. Držíme se lepší cesty, která se stáčí doprava a užíváme si další orgáč, tentokrát výtvarný – projíždíme proslulým vřesovištěm, které si každoročně nenechá ujít světoznámá fotografka Markéta Navrátilová (na obrázku na čtyřkolce bez přilby). A když máme kliku, prolétne nám nad hlavou právě startující Boeing, prostě kýč jako prase…

Za vřesovištěm na velkém písčitém rozcestí odbočíme doleva a po rovince, po jedenapůlkilometrové rovné cestě dojíždíme na písčité parkoviště u výpadovky na Prahu naproti golfovému hřišti. Tady zahýbáme doleva a polní cestou dojíždíme do nedaleké obce Olšová Vrata. Z ulice Ke Golfu odbočíme doprava do ulice Julia Mařáka, projedeme kolem točny autobusu č. 8 a stále rovně Hornickou ulicí přijíždíme na hlavní silnici. Pokračujeme rovně (Revoluční ulice) ve směru na Hůrky a Karlovy Vary, do Hůrek ale neodbočíme a držíme se mírně stoupající hlavní silnice, která objíždí letiště, až k odbočce na Vítkovu horu (644 m n. m., nejvyšší bod trasy), kam je situována druhá občerstvovací stanice.
V minulosti jsem experimentoval s vedením trasy z Olšových Vrat mimo silnici podél plotu letiště a okolo rybníka Krach, moje vize ale zkrachovala na tom, že (snad vlivem globálního oteplování) tu v srpnu roste rok od roku vyšší tráva, shlukující se do drnů velikosti iglú, a dokonce i místní borec Ladislav Fabišovský se s jemnocitem jemu vlastním vyjádřil, že „to už je fakt samoúčelnej sadismus, vole“.

Dnes tu občerstvení samozřejmě není, takže se rozhodujeme mezi další porcí gelu a posezením v restauraci hotelu na Vítkově hoře. Jsme ovšem zhruba v polovině (26 kilometr) a před námi je ta obtížnější část. Posezení by se jistě zvrhlo v konzumaci piva (fuj) a to fakt není pro nohy dobrý. Volíme proto variantu sliz a ionťák a mašírujeme šotolinkou až na vrchol Vítkovky. Cestou se připojuje modré značení – toho se teď budeme dlouho držet. Za hotelem dáváme pěkný technický sjezdík, který končí na rozcestí modré a žluté značky. Držíme se stále modré, jedeme po ní doprava cca 2 km dlouhým mírným sjezdem až k chatě U Černé Marie, kterou vidíme po levé ruce.
Z tohoto sjezdu mám jako pachatel trati vždy největší obavy. Znáte to – v prasárnách máte oči na stopkách a relativně malou rychlost; tady to valí čtyřicítkou po dvoumetrové, kamínky pocukrované cestě a když vám to někde v zákrutě uhvízdne, skončíte o dvacet metrů níž v prudkém svahu. A to si ještě můžete gratulovat, že nemáte otisklý ksicht v bukovém kmeni a přilbu na hadry. Prostě velkej respekt! Nicméně další orgasmus 🙂

U Černé Marie zpozorníme, protože je zde proti dřívějším ročníkům malá změna. Dříve se pár desítek metrů za ní zahýbalo na téměř neznatelnou pěšinku, mířící v pravém úhlu doleva dolů. Nyní ale popojedeme odbočkou doleva přímo před chatu (opouštíme modrou turistickou značku), pokračujeme náročným sjezdem po hraně a po cca 30 metrech, kde je rovná plošinka, zahneme zatím neprojetou vrstevnicí doprava, kde po 50 metrech narazíme na pěšinku dolů. Té se stále držíme, ryčíc blahem. Užíváme si několik serpentin, jimž místní spolek bikerů Tukani neřekne jinak než „lanýžovka“ – to proto, že při závodě tu v pravotočivé vracečce pravidelně někdo podoben kanci obličejem vyrývá lanýže ze země. Fotograf si tu prostě jen stoupne, nastaví přístroj na sekvenční režim a má žně. Opodál číhá pár schůdků a je dobré být na ně připraven. Pod nimi pak pěšinka uhýbá doleva a po krátkém uzoučkém traverzu nás katapultuje u můstku na kraji parku nad hotelem Richmond. Opět orgasmus, a pořádný! Kdybyste ho nevydejchali, stojí tu při závodě zdravotník.
Sjezd od Černé Marie k Richmondu má zajímavou historii. Vždy se mělo za to, že tu prostě nic jecího není. Jenže my jsme se tam sakra nějak potřebovali dostat. Strávili jsme tedy odpoledne prolézáním svahu a jaké bylo naše překvapení, když jsme tu vytušili zapomenutou lázeňskou pěšinu z dob, kdy se ještě k Černé Marii chodívalo kochat se výhledem! Téměř archeologickou metodou jsme pomocí krumpáčů, hrábí a mačet tuto pěšinku osvobodili z nánosu času a vyžádali si povolení k jejímu užití od ředitele Lázeňských lesů, který o její existenci neměl tušení. A můstek, po něm přejíždíte, je dnes nový. Ten původní vzal před pár lety za své, když ho nějaká nána přejížděla na koni a skončila s ním ve strži.

Jsme zase ve Varech a už se z nich nehneme, ačkoliv je před námi ještě zbylých pětadvacet kilometrů. Krátce se pokocháme pohledem na mramorové sousoší bohyně lovu Diany s jelínkem a pokračujeme přes můstek. Držíme se lepší pěšiny, která nás dovede na vrstevnicovku nad řekou a jedeme po ní doleva proti proudu. Projedeme kamennou bránou a před levotočivou zatáčkou si připravíme šmudlu, protože za ní si na nás brousí zuby krátký, ale strmý výšlap po skále. Ignorujeme všechna rozcestí a dupeme stále rovně, dokud nesjedeme na silničku u Beethovenova altánu.

Tak, a tady bacha. Dostáváme se k úseku, jehož část je průjezdná pouze při závodě. Vyplatí se ji ovšem projet a pak se vrátit, není to dlouhé.

Asfaltku u Beethovenova altánu přejedeme a pokračujeme lesní pěšinou k řece ve směru proti proudu. Stále se držíme blíže k řece. Pěšinka je úzká a naprosto úchvatná, technicky po ní sjíždíme k řece až k uzavřenému můstku, za nímž narazíme na plot tenisových kurtů a reálu Gejzírpark.
Při závodě je část plotu otevřena a vjedete do areálu. Protože nyní pouze trénujeme, vrátíme se zpět k Beethovenovu altánu. Kdo to dá bez šlápnutí, ten je óbrpašák a klobouk dolů. Od altánu sjedeme po asfaltce dolů na velké parkoviště „Kouzelné městečko“, kde přejedeme řeku doleva přes most, za nímž jedeme doleva po Slovenské ulici asi 250 metrů, dokud vpravo nenarazíme na žlutou turistickou značku, stoupající nahoru Hadí pěšinou, kde jsme zpátky na trase závodu. Nyní ale předpokládejme, že závod se právě koná a vraťme se zpět k plotu u tenisových kurtů.

Krátký průjezd areálem nás přivádí k desetimetrovému brodu, jedné z osvěžujících atrakcí s velkou diváckou publicitou. Brod je při závodě bezpečně průjezdný, protože má panelové podloží a s hrázným v nedaleké Březovské přehradě máme domluvu, že drží hladinu na max. 40 centimetrech. Vyplatí se do něj vletět a užít si ho – orgáč.
Osobně nemám samoúčelné nadužívání brodů při maratonech v lásce. Vždycky se mi otvírá kudla v kapse, když sleduju, jak se pořadatelé předhánějí v tom, kdo postaví větší prasárnu ve snaze získat své akci co největší „kredit“. No a protáhnout závodníky nečitelným nejecím brodem a sledovat, jak se v něm v chumlu válejí, je efektní a jednoduché, rozhodně jednodušší, než si dát práci se zbytkem trasy. A nejlíp hned na začátku závodu, aby to diváci – hyeny – neměli moc daleko, že ano. Co na tom, že pak láteřícím bikerům celý závod čvachtá v botách. Ono totiž záleží na tom proč, kolik, kdy, kde a jaký brod se na trasu vloží. Ve Varech je to vynuceno organizačně, je jen jeden, máme konec srpna, do cíle není daleko a přejede to každý. To samozřejmě platí o celé trase – není na ní nic, co by se nedalo zvládnout, pokud své kolo skutečně ovládám.

Po vyjetí z brodu najíždíme na silnici a jedeme po ní doprava. Po cca 400 metrech koukáme vlevo a hlídáme si odbočku doleva do lesa na žlutou turistickou značku. Jak ji zmerčíme, hned si připravíme nejlehčího kašpárka, protože následných 70 metrů po Hadí stezce je nejstrmější stoupání na trase (tady navazujeme na tu část, po které jsme při tréninku objeli neprůjezdný úsek). S vyhřezlými plícemi a v potu tváře přijíždíme na rozcestí, kde – bohudík! – opouštíme žlutou a pokračujeme doleva nádhernou vrstevnicí (Dolní odpolední cesta, nikam neodbočujeme), klikatící se ve svahu přes prvorepublikové můstky. Na rozcestí za posledním z nich, nad benzínovou pumpou, odbočíme doprava nahoru a vystoupáme na Horní odpolední cestu, na které zahneme prudce doprava a stoupáme po ní stále nahoru bez odbočení. Stoupání má asi 1,5 kilometru, je plynulé a táhlé a dobře se v něm demoralizují soupeři, pokud máte stále síly nazbyt. Mně se tady už většinou chce brečet, protože jsem sice schopný stavitel, ale mizerný závodník. Dojíždíme na rozcestí, kde je usazena Chopinova chata. Dáváme se doprava vrstevnicí (Findlaterova stezka), cesta se po chvíli mírně svažuje, nabíráme rychlost a užíváme si průlet Findlaterovým altánem, kde si můžeme bujaře skočit. Na dalším rozcestí narážíme na žlutou značku a dáváme se po ní doleva nahoru. Obtížné stoupání končí na vrcholu, kde stojí malebná rozhledna Vyhlídka Karla IV. (514 m n. m.). Na její zdolání raději nepomýšlíme, proklejeme otce vlasti a stále po žluté sjedeme několika serpentinami s nepříjemnými odvodňovacími kanálky zpět do sedla s Chopinovou chatou, odkud pokračujeme zprvu po žluté, po chvíli na dalším rozcestí ale stále a stále nahoru ve směru na rozhlednu Diana (556 m n. m.). To je velmi těžký úsek, zvláště v závěru, kde stojí zastávka lanovky. Nejradši bychom tu svěsili bolavé haksny a dali si pivo v zahradní restauraci, ale to by byl vážně nerozum…

Z Diany sjedeme po lesní asfaltce k Chatě přátelství, u níž zahneme mírně doleva na lesní pěšinu, která nás dovede na rozcestí nedaleko chaty Rusalka u Páralovy jedle. Jsme na 35. kilometru. Odbočíme doprava kolem jedle a pěšinou po rovině dojedeme k dalšímu rozcestí, na něm doprava a přijedeme na lesní asfaltku. Po ní jedeme doleva cca 300 metrů a zahneme doprava na lesní pěšinu, po které sjíždíme asi 500 metrů dolů. Dojíždíme na asfaltové rozcestí. Zde je další změna. Dříve se jelo doprava lesní zpevněnou cestou, letos pokračujeme rovně po asfaltce na další rozcestí s myslivnou, na kterém odbočíme mírně vlevo na Rohanovu cestu.
V tomto místě je při závodě na dohled občerstvovačka, která se nás ovšem zatím netýká, protože se k ní vrátíme po dalších třech kilometrech.

Zpevněná Rohanova cesta nás po 500 metrech přivádí na rozcestí nedaleko Rohanova kříže. Zahneme doleva a sjíždíme 200 metrů (držíme se vlevo) lesní cestou ke Smrkovému srubu nad Tuhnicemi. Tady na rozcestí pokračujeme rovně po Lesmistrově cestě, která se později stáčí doleva a stoupá. Jedeme po ní stále vzhůru a dojíždíme konečně k třetí občerstvovací stanici na rozcestí u hájenky. Ignorujeme asfalt, zahneme prudce doprava kolem Fibichova altánu a šotolinovou Doubskou cestou jedeme mírně dolů, později po rovině cca 1,5 km, až narazíme na rozcestí u mýtiny. Zde se vydáme kolmo doleva a pěkným singletrackem, jenž je v závěru plný kořenů, dojedeme k chatě Rybářská bašta za hrází rybníka Linhart. Zahneme doprava nahoru, na asfaltce (Sovova stezka) znovu doprava a mažeme po ní kolem nejstarší stavby v Karlových Varech –kostela sv. Linharta ze 13. století. Dojíždíme na rozcestí u lesní restaurace Linhart. Tady je nám to správně povědomé, protože jsme tudy projížděli v zaváděcí části závodu. Při závodě je tu opět také servisní depo. Nyní ovšem bedlivě hlídáme modrou turistickou značku, abychom si po ní „vychutnali“ hustý výšlap úzkou šotolinkou doleva nahoru, napříč asfaltovými serpentinami až na Doubskou horu – Aberg. Tady to také známe, zde jsme se po startu poprvé vnořili na lesní pěšinku. Stále po modré pokračujeme na rozcestí k chatě U obrazu, kde si už podruhé užijeme technický sjezd Čapkovy pěšiny (doprava dolů). Na konci sjezdu zahneme po silnici doprava na Březovou.
Tady se ocitáme v již výše zmíněném uzlu trasy. Pokud bychom byli přihlášeni na trať 95 km, zahnuli bychom po chvíli na rozcestí ve tvaru Y doleva přes řeku a absolvovali předchozí okruh ještě jednou. My ale míříme do cíle, a tak pokračujeme rovně po hlavní silnici.

Po asi 700 metrech zahneme prudce doprava nahoru a panelkou stoupáme k rozcestí u úpravny vod. Zachatou Myslivců pokračujeme rovně Jungmannovou stezkou cca 3 km lesní asfaltičkou, z níž jsou místy výhledy na Březovskou přehradu. Cesta končí závorou, na rozcestí za ní se držíme vpravo. Po chvíli dojíždíme šotolinkou na modrou značku u restaurace Linhart (opět servisní depo), zahneme doleva a najedeme na asfaltovou Tuhnickou cestu. Ujedeme po ní ovšem jen pár desítek metrů, abychom na rozcestí u lavičky zahnuli doleva a dál stoupali lesní pěšinou. Po cca 200 metrech jsme obezřetní, abychom neminuli špatně viditelnou odbočku doleva, která nás hravým singletrackem přivede k dřevěné vyhlídce na Doubským lomem. Orgastickou technickou pasáží a následným obtížným balvanitým sjezdíkem dojedeme na lesní rozcestí, kde pokračujeme víceméně mírně z kopce doprava. Na dalším rozcestí s dřevěným posezením se vydáme mírně doleva a sjedeme na zeleně značenou šotolinovou cestu u závory nad obcí Doubí. Popojedeme 20 metrů nahoru a vzápětí hned zahneme doleva dolů na neznatelnou pěšinku nedaleko plotu, která nás vyhodí na asfaltové cyklostezce, po níž pokračujeme doprava podél trati. Na konci krátkého stoupání se cesta stáčí v pravém úhlu doleva a strmě klesá pod železniční viadukt, dáváme proto bacha, aby se nám to moc nerozjelo a stačili jsme dobrzdit u garáží mezi domky, kde zahýbáme doprava a držíme se stále ulice Pod lesem. Ta končí panelovým výšvihem u železničního přejezdu, kde zahneme doleva a sjíždíme směrem k silnici (Plzeňská). Na ni ale nevjedeme, protože 30 metrů před ní zahneme doprava na pěšinku kolem garáží, za nimiž se držíme vpravo. To nás kolem zahrádek přivádí k velké budově  KV Areny, za níž už je areál stadionu Závodu míru. Jsme v cíli!
Poslední kilometr dojezdu bude ještě pravděpodobně změněn, abychom vás do cíle dovedli co nejefektněji. Možná v závěru zažijete sjezd schodů z tribuny stadionu s následným finišem na oválu, nechte se překvapit 🙂

Pokud se laskavý čtenář prokousal textem až k tomuto bodu, nepřekvapí ho, že mě bolí ruce snad stejně, jako by mě bolely nohy, kdybych trať skutečně právě projel. Oč raději bych ovšem trpěl v sedle! Krásně jsem se při sepisování tohoto eposu navnadil a nemohu se dočkat, až mi zdlouhavá rekonvalescence umožní uchopit konečně větve mého stroje a vyrazit do lesů. Prozatím si to užijte i za mě!

Aktuální iformace o závodě najdete na http://artik.ambike.com

Aktualizováno 28. 04. 2013 v 09:28:23