Kurýrem v Praze – Martin Tomsa

Doba čtení: 5 minut

Jízda po Praze pohledem pražského kurýra.

Jak to vlastně funguje
Počítám, že ve většině kurýrních firmách to probíhá podobně. Klient zavolá na dispečink a nahlásí adresu, kde se zásilka vyzvedává a místo, kam se poveze.

Dispečerka následně vyhlásí novou zásilku do éteru. Pak se nabízejí dva scénáře. První. Je hodně práce a dispečerka musí přemlouvat jednotlivé kurýry, aby zásilku vzali, nebo naopak není do čeho píchnout a pak platí, že kdo dřív na nabídku zareaguje ten ji jede. Občas tak dochází ke konfliktům, ale u nás jezdila docela slušná parta, takže jsme se vždycky nějak dohádali ;o) Zvláště ambiciozní jedinci v konkurenční firmě došli tak daleko, že si navzájem začli poškozovat motorky a kola… Většina firem nabízí doručení bud expresní (u nás do 60 min od zavolání), nebo obyčejné (do 120 min). U centra se jezdí jednotně do 30 min.

Vždy záleží na majiteli firmy kolik kurýrů zaměstná. Každý kurýr dělá na svůj živnostenský list a nemá žádný pevný plat, jen procenta ze zásilky (kolem 50%). Majitel tak radši najme víc kurýrů, což sebou občas nese již zmíněné napjatější situace. Pro větší počet kurýrů hraje i skutečnost, že každý kurýr platí pronájem vysílačky kterou používá…

Jízda
Jezdit jsem začal v květnu 1999. Lákalo mě to, že se budu živit tím co mě baví a navíc budu mít absolutně volnou pracovní dobu, což sem jako student potřeboval.

Realita byla však trošku jiná. Ježdění po Praze má s bikovánim v lese, nebo na odlehlé okresce pramálo společného. Ze začátku jsem si připadal asi jako sebevědomí studentík angličtiny, který se ocitl uprostřed Londýna, kde najednou zjistí, že vlastně anglicky neumí. Začátek je opravdu krušnej. První týden najíždím 55-65 km denně. Večer sem unavenej, jako bych ujel dvakrát tolik. Těžkej batoh a neustálý zastavování na semaforech udělá svoje. Jen pomalu si zvykám na provoz. Jezdim maximalně opatrně. Dost využívám chodníků. Jinak se snažím jezdit podle předpisů. I tak se ovšem nevyhnu prvním konfliktům s řidiči. Riziko samotného ježdění ještě zvyšuje chabá znalost Prahy a občasné zmatkování. Postupem času se začínám v Praze orientovat. Naše firma měla naštěstí poměrně stálou klientelu, takže po nějakých třech týdnech už jezdím najisto a takřka bez mapy.

Postupem času a s prvními získanými zkušenostmi měním styl jízdy. Přestávám jezdit po chodnících, je to stejně nebezpečné jako jet po silnici a navíc to šíleně zdržuje. Všímám si i stojících zaparkovaných aut. Naučil jsem se počítat s tím, že jak řidiči, tak i chodci jsou občas schopni všeho. Přestávám jezdit tak ustrašeně, trocha zdravé drzosti se mi jeví bezpečnější, než opatrná jízda při kraji vozovky. Nemyslím tim nějaké naschvály směrem k řidičům, spíš se snažím ukázat, že i biker má právo na svůj prostor na silnici jako kterýkoli jiný řidič. Přestávám striktně dodržovat předpisy. Ne že by člověka zas tak zdržovali, ale jízda podle nich mi přišla poněkud nebezpečná. Spoléhat na to, že se jimi někdo řídí je sebevražda. Bylo by nefér hodit všechny motoristy do jednoho pytle, ale musim, říct, že jejich chování mě dokázalo několikrát hodně nepříjemně překvapit. Pochopim, když mě ohrozí svou neohrabaností začínající řidička, ale pokud mi nedá na hlavní přednost taxikář, to už se chápe hůř. Nejsmutnější jsou případy, kdy jsem si byl absolutně jistý, že po mě šel řidič naschvál, třeba jen proto, že sem ho předjel na semaforu.

Neméně důležitá jako samotná jízda je znalost Prahy a schopnost vhodného pospojování zásilek, nalezení té nejkratší cesty atd. Praha není zas tak velká, na kole se dá dostat takřka všude a tak si každý najde pár zkratek, nebo méně frekventovaných ulic.

Na čem se jezdí
Většina bikerů má ke kolu i jiný vztah než čistě pracovní. Ne každý je ale ochoten huntovat svého miláčka a tak se jezdí skoro na všem. Od nejšílenějších rachotin po kola za desetitisíce. Pár bláznů jsem dokonce viděl jezdit i na celoodpružených kolech. Já jezdil na Treku 950. Dvojitě zeslabovaný chrommolibdenový rám s elastomery odpruženou vidlicí. Komponenty plus minus LX. Prožil toho se mnou taky docela dost a jsem s ním absolutně spokojený. Odpružená vidlice není při kvalitě pražských ulic přebytečný přepych. Počasí a kilometry udělají s komponenty svoje a tak je potřeba počítat s poměrně častými výměnami.

Kradení kol 
Problém sám o sobě, který se zase netýká pouze kurýrů. Občas bývá problém najít něco, k čemu se dá kolo přidělat. Skoro každému z nás se alespoň jednou stalo, že ve zmatku a časovém stresu bud zapomněl kolo zamknout vůbec, nebo třeba jen přidělal řetěz na rám a takhle „zajištěné“ kolo opřel o zábradlí. Co se týče zajištění, tak mě se osvědčila podkova. Radši jsem vozil na zádech kus železa, než abych našel místo kola jen přeštíplej drát. Drzost zlodějů je ale neuvěřitelná. Kámošovi někdo ukrad kolo tak, že ze země vyndal celou dopravní značku, ke které bylo kolo přiděláno, pak podkovu jen provlík a odfrčel pryč. To vše v centru za bílého dne…

Závěrem
Práce kurýra rozhodně není pro každého. Já vydržel jezdit dvě sezony a to tak od dubna do října. Najel jsem kolem 8000 km za sezonu a kromě čtyř stehů na bradě jsem to přežil v pohodě. Jako na každé práci můžeme najít plusy i mínusy. Jezdí se za každého počasí. Fyzická náročnost je poměrně vysoká. Občas je to opravdu o život, člověk si také od řidičů lecos vyposlechne a vzduch v Praze není nejzdravější. Na druhou stranu i jízda po Praze má svoje kouzlo a je nedocenitelná co do zkušeností.

Aktualizováno 02. 05. 2013 v 01:57:45