Malej Artík 2009

Doba čtení: 14 minut

Patnáctý ročník – Stvolny 28.-30.5. 2009

Patnáctý ročník Malýho Artíka se uskutečnil v okolí základny Praděd Gangu. Letos jme se sešli ve složení:

Sany, Libor
Fery, Kája
Roman Kubišta, Radek Šípek
Perry, Švejk
Jirka, Ivan
Karel, Burín
Dan, Pepa
Cigi, Příba, Martin Karas
Baxly, Honza Václavík, Petr Kučera
O blaho všech se starali Jakub, Mety, Roman a Franta.

Jelikož skoro celý týden před startem panovaly tropické teploty, dalo se právem očekávat, že toto počasí nevydrží a skutečnost byla ještě horší než naše pesimistické předpoklady. Zkrátka a dobře, když jsme se začali ve čtvrtek ráno scházet a u úst se dělaly bílé obláčky nikoliv od cigaret, bylo jasné, že se závodníci moc přehřívat nebudou.
Po uvítání a krátkém proslovu následovala příprava na první etápku, která se jela oblíbeným stylem od bodu k bodu. Nikoho nepřekvapilo, že ideální vzdálenost mezi body tvořila trasa dlouhá 68 kilometrů, nicméně všichni někde zabloudili a přijeli do cíle a na tachometru měli alespoň 73 kilometrů. Nejlépe se s tratí vypořádali Sany s Liborem. Po příjezdu všech družstev měl následovat obvyklý green volejball, ale počasí nám nepřálo a kvůli dešti jsme velice neradi volejbal odpískali… Alespoň večer k nám bylo počasí lehce přívětivé, a ačkoliv byla zima jak v psinci, nepršelo, takže jsme udělali veliký oheň, sesedli se kolem, klobásili, popíjeli něco málo lehce alkoholických nápojů, někteří si malovali do map souřadnice na věci další a zejména vychutnávali dort, který tato akce při příležitosti svých patnáctých narozenin dostala.

V pátek v pět ráno odjel Roman povzbudit svou manželku, která se přes všechny sliby rozhodla, že porodí. Takže zatímco my jsme si užívali věcí, které budou popsány dále, Roman se v pátek nudil na porodním sále a duchem nepřítomen přihlížel narození svého prvního syna Kryštofa.

Po probuzení a vykonání ranních potřeb jsme všichni vyrazili pod Vladař, kde se letos odehrávala up-down štafeta družstev. Trasa byla jednoduchá. Nahoru cca. 480 metrů s převýšením 87 metrů a dolů jsme to malinko zakličkovali mezi stromy, takže to měřilo cca. 550 metrů. Přenížení samozřejmě také 87 metrů. Nejrychleji se s touto pekelnou věcí vypořádalo družstvo ve složení Perry a Švejk. Po přepočítání časů a odečtení mezičasů na předávce jsme zjistili, že uphill zajel nejrychleji Radek Šípek a z kopce byl nejrychlejší člověk na tukovém polštáři – Švejk. Následoval oběd a po obědě jsme odstartovali první, šestihodinovou mapovou etápku ve stylu poděbradka. Nejvíce bodů posbíralo družstvo ve složení Karel a Burín.
V momentě kdy se nám závodníci sjeli do cíle, lehce se navečeřeli, začalo pršet. Pršelo teda s přestávkama víceméně celý den, ale tomu nikdo moc nevěnoval pozornost. Horší bylo, že sedět bez ohně v altánu v zimě je nepříjemné, takže jsme se domluvili a na večírek se přesunuli k sousedovi Frantovi do maringotky. Maringotka jako taková není příliš veliká záležitost, ale všech 30 se nás tam dokázalo vmáčknout. Dorazil i Roman a byl tak rozradostněn z narození prvního potomka, že přivezl karton šampaňského, který v kombinaci s pivem, vínem, Pradědem, Citrusem a podobnými pochutinami u některých vykonal své.
Ráno opět snídaně, kakání a takové ty věci, které se po ránu dělají a hromadně odjezd do pískovny. Jaké však bylo překvapení, když jsme se tam mezi stromy vynořily v silničářských dresech na cyklokrosových speciálech. Absolutní většina si do poslední chvíle myslela, že v pískovně budou jezdit na svých tlustých gumách. Omyl. Užili jsme si spoustu legrace a nejrychleji pískovnu projel /proběhl Cigi, v závěrečném utkání o diplom jej však předstihl Radek Šípek.
Po projížďce v terénu na silničních kolech následovala časovka. Tentokrát ovšem na horských kolech a po silnici. Trať nebyla příliš dlouhá, cca. 7 kilometrů, nejrychleji ji zvládl Burín a dovedla závodníky na Manětínské koupaliště, kde pro ně byla přichystána ona pověstná třešnička na dortu a tou bylo vodní pólo. Předvedli jsme prototyp moderního hráče vodního póla, vysvětlili pravidla, vysvětlili jak je to s vlnkou a šli na obhlídku hřiště.
Hřiště na vodní pólo, které jsme měli přichystané, bylo dlouhé 10 metrů, široké 9 metrů, brány byly široké 1,5 metr. Vzduch měl 8°C a voda příjemných 11°C. Od původního záměru hrát 2 X 4 minuty jsme zbaběle ustoupili a hrací doba byla zkrácena na 2 x 2 minuty. Ovšem času čistého. Tudíž zdržování při plavání pro míč bylo vcelku k ničemu. V průběhu prvního zápasu vyšlo najevo, že se hraje vyřazovacím způsobem a jelikož jsme měli 8 družstev nastoupivších do tohoto nesmyslu, bylo jasné, že ten kdo chce vyhrát, musí své rozhycované tělo zchladit třikrát. Proto již od druhého zápasu nastupovala mužstva do vody se slovy – jestli dáš góla tak tě zabiju atp. No nicméně víceméně všichni se do vody vrhali s odhodlaným výrazem a při zápase odevzdávali maximum. Nejvíce se nám líbil Ivan, který dostal tak nekontrolovatelný třes, že od té doby mu nikdo neřekl jinak než vibrátor. Než skočil do vody před finálovým zápasem, třásl se a již do vody odmítal vstoupit. Když se dozvěděl, že finále hrají proti Cigimu s Příbou, odhodil zbytky sebekontroly, strhl ze sebe zbytky oblečení a skočil do osvěžující vody. Finálový zápas přesto opanovali Cigi s Příbou.
Po obědě všichni vyrazili na závěrečnou, tentokrát pouze čtyř hodinovou etápku a v té nejvíce bodů nasbírali Roman Kubišta s Radkem Šípkem. Jenže špatně odhadli čas a přijeli 6 minut po limitu. Tím pádem dostali dvanácti bodovou penalizaci a díky této penalizaci i závěrečnou etapu vyhráli Karel s Burínem. A díky této penalizaci Karel s Burínem vyhráli i celkově.
Na vyhlášení vítězů jsme se přesunuli již tradičně do místní hospody zvané hasičárna, kde jsme vyhlásili výsledky, naservírovali hromady uzeného masa a vybídli k zmáčknutí tlačítka RESET. Víceméně všichni uposlechli poslední výzvy pořadatelů, tlačítko RESET zmáčkli a podle toho také večírek vypadal. Kořalka tekla proudem, pivo jakbysmet. Dokonce došlo i na Vševěda…
Díky všem, bylo to super a za rok se těšíme coby závodníci na všechny ty tlamy, který tam byly.

Mety, Jakub, Roman

Nějak jsem poslední dobou línej psát o velkej akcích. Asi tvůrčí krize nebo prostě jenom rostoucí lenost. Těžko říct. Jenže některý akce prostě stojí za to, pár písmen o nich utrousit a Artík mezi ně určitě patří. Takže se pokusim zaštrachat v paměti a přenýst se o ten měsíc zpátky. Hup! Jdeme na to.

Dvacátejsedmej květen, středa večer, mám skoro sbaleno a přemejšlim, jestli vyrazit do Stvolen už navečer. Nakonec dávám přednost ještě jednomu večeru bez léčivých účinků Praděda a noci v peřinách a nechávám odjezd na čtvrtek ráno. Sms od Šwejka ve 4 ráno „Hajim nasi prezdivku tak si priprav tazny lano“ mě utvrzuje, že jsem udělal dobře. Pro „neartíky“ osvětlím, že dlouholetá přezdívka našeho družstva je Vožralý děti. Tuhle přezdívku jsme si nevymysleli, ale poctivě jsme si jí kdysi v roce 2001 odmakali.

Ve čtvrtek v 7 budíček, házim kolo a tábornický potřeby do Citrouše a ženu to do Stvolen. Tentokrát razim z Plzně, takže to mám za rohem. Na místě už stojí dost stanů, chlapi se chystaj na etápku, Šwejk chrápe ve spacáku na trávě.

Nechávám si vyprávět střípky ze včerejší párty u vohně. Šwejk se prej ukázal jako velkej Casanova, když se místní asi 40tiletý pani snažil učarovat sladkejma řečičkama jako „Buchto neser“ a podobně. No nic. Nějak ho přiměju k životu, stavim stan a jdem si poslechnout úvodní slovo pořadatelů. Naše bránice jsou polechtaný a my v dobrý náladě vyrážíme na první etápku, která měří 68 km jako jakákoliv jiná etapa na Artíkovi (modří vědí). Jede se známym stylem, dojedeš někam do lesa, kde visí výstřižek mapy. Na něm je místo kde jseš a místo, kam máš dojet. Popíšeš, případně nakreslíš si cestu na papír a razíš. Bodů je 7, mezi každym je tak 5 až 20 km.

Napřed nás to žene nahoru k Lubenci, na Bílej kříž, kde už to dobře známe. Potkáváme tu Martina s Pavlem a společně to kus ženem směrem Kapucín a poprvý bloudíme, kluci to otáčej, my se Šwejkem odhadujem směr a berem to přes hřeben cestou necestou. Občas se dá jet, občas tlačit, občas kolo na záda a dupeš. Dostáváme se přes hřeben, sjíždíme k silnici a šlapem na Kapucín. Lítáme po celym kopci a hledáme kontrolní bod. Nacházíme a doráží zas Marťas s Pavlem.

My jedem dolu k silnici do bistra na dlabanec. Dostávám klobásu přes celej talíř (na Hracholuskách se tenhle pokrm jmenuje „dívčí sen“) a Šwejk jako lehký jídlo na vyjížďku volí smaženej hermelín s hranolkama.

Šviháme to dál přes skalní město kolem Sklárny a dál na Žihli, střídavě na nás vykukuje sluníčko, střídavě padá voda. Furt se oblíkám svlíkám jak vocas. V Žihli už regulerně leje a my se rozhodujem to narvat zpátky do campu. Šwejk ještě žadoní o teplou polívku někde v hospodě, ale jsem nekompromisní a šlapem dom. Přijíždíme komplet prochcaný, natočíno asi 62 km.

Sprcha, bašta, Šwejk usíná, já lehce pivo u vohně, kreslíme si body do mapy na příští den a pak už jdu taky na kutě.

Hele takhle by to ale nešlo. O prvnim dnu jsem se hrozně rozepsal a čekaj nás ještě dva. To by nikdo nečet. Takže to vezmu trochu víc hopem.

Pátek ráno, snídaně, přesun asi 10 kiláků po silnici pod Vladař na první doplňkovou disciplínu. Štafeta uphill/downhill dvojic. Jeden vydupe po cestě nahoru, tam plácne parťáka a ten si to hasí vytyčenou tratí dolu. Nahoru to byla fakt darda a nejrychlejší se to ukázalo jít/popobíhat a tlačit kolo. Dalo se to za 4 a půl minuty. Dolu to bylo celkem zábavný, nahoře chvilku po vrstevnici, pak se to konečně zlomilo a kalup korytem dolu, sem tam kličkovaná mezi stromama. Pod minutu a půl to šlo. Jak jsme se pak dozvěděli večer, updown štafetu jsme se Šwejkem vyhráli.

Po štafetě se otevírá džíp s dobrotama a servíruje se řízek s bramborama. Nabaštěný razíme na páteční etápku. Včera večer jsme si nakreslili do mapy body, ke kterejm dneská dostáváme bodový ohodnocení a musíme posbírat co nejvíc, jak jinak, že jo. Máme na to šest hodin, tak neleníme a jdem na to. Zase střídavě prší neprší a my jedem ke Žlutický přehradě k bejvlaý vesnici jménem Skoky. Sjezd k přehradě a najednou se před tebou otevírá neskutečná scenérie. V opuštěnym lese se tyčí kostel jak hovado. Potkáváme několik part, sbíráme bod a jedem dál.

No jo jenomže se musíme nějak dostat na druhej břeh přehrady a to neni frdel. Jedem k ústí řeky Střely do přehrady, že to tam nějak přebrodíme. Místo brodu se tudy valí hnědá masa vody, beru klacek vysokej skoro jako já a když zanořim i celý zápěstí tak se konečně dotknu bahna na dně. To by bylo tak po krk. V hlavě mi jednou obrázky jak po krk v řece brodim, kolo, bágl, oblečení na hlavě. Chvilku o tom uvažujem, ale pak radši pokračujem proti proudu dál. Cesta se vzdaluje od vody a nabíráme slušnou vejšku, když zahlídnu mezi stromama v řece kamení. Tady to pujde. Sbíháme k vodě, zouvání, brodíme na druhej břeh, pak se brodíme kopřivama, stoupáme s kolem na zádech do svahu jak hovado a konečně jsme u dalšího bodu.

Potkáváme asi tři dvojice a s pomocí Metyho na telefonu nakonec nacházíme druhej bod. To bude muset pro dnešek stačit, času ubejvá, tak za deště mažeme po silnici zpátky do kempu. Chrti nás předjíždí a mizí, my se Šwejkem vymejšlíme ještě „zkratku“, která nakonec končí jízdou po pás v mokrym obilnym poli. Asi to samý jako skočit po pás do rybníka.

Dneska i večer chčije, takže sprcha netradičně v chalupě a párty v maringotce. Šwejk jde spát snad už v osum. Buďto je tak vyšitej nebo šetří síly na sobotní zapářku.

Sobota ráno. Snídaně, v rámci možností hygiena a tak, že jo. Přesun do nedaleký pískovny, kde už se klasicky jezdí další doplňkovka – kros. Jenže letos ne jen tak nějakej bajkros jako dycky. Kuba si žádá pozornost a s kopce k nám si to na favoritech hasí figuranti Mety a Román. Takže prej cyklokros.

Procházíme si tratičku, někdo najíždí, podle mě na tom v tom bordelu nejde jezdit, chci to vzít na rameno a celý to oběhnout. Ale to by nebyla taková prdel, tak je mi to zakázáno. No tak jdem po dvojicích na to. Start na mokrý trávě do kopce s galuskama samo sebou žádnej med, ale pak už to na písku k mýmu přkvapení docela jede. Všichni se s tim nějak pereme po svym, Cigi nejlíp, nikomu se nic nestalo, i když některý k tomu neměli daleko.

Přesouváme se ke svejm strojům a po jízdě na silničce v pískovně přichází na řadu silniční časovka na horáči – logický ne? Naštěstí jen 6 a půl do Manětína. Jdu na řadu, razim z kempu na silnici, velkou pilu a rvu za ní a celou dobu jí nesundavám. Asi chcípnu, v kopečkách myslim, že mi vybuchnou stehna, konečně sjezd do Manětína. Za 12:50, průměrka těsně pod 30 na mojí houpačce podle mě neni ouplně zlý.

Nicméně cíl je v Manětíně na plovárně a my už začínáme tušit nějakou levárnu. Každej rok je jedna z doplňkovek pěkně vypečená. Jakub si opět bere proslov a když přichází Mety tentokrát jako hráč vodního póla, už je to jasný. Vzduch 12 stupňů, voda těžko říct, 2×3 minuty zápas nebude zadarmo.

První chudáci skáčou do ledovýho pekla, ozývá se hroznej řev, ale pořadatelé si je vychutnávaj a každej musí bejt u svý brány, než se vhodí míč, nekonečný tázání obou družstev zda jsou připravena. Boží. Ale vono se to fakt moc dlouho nedá, takže nakonec se zápas zkracuje na 2×2 minuty. My naštěstí vypadáváme v prvnim zápase, postupovat dál je spíš za trest, taktický porady před jednotlivejma zápasama nesoucí s v duchu „Dej góla a zabiju tě debile“ jsou toho důkazem. Ve finále nakonec Cigi s Příbou rozdrtili Jirku s Ivanem, kterej se už po druhym zápase klepal tak, že se možná ještě dneska nezastavil.

Pokoušíme se rozmrznout, cpeme do sebe sekačku, rychlá soutěž o nejlepší koupací čepici a razíme na poslední etápku stejnym stylem jako včera, jen body maj jiný ohodnocení a času jsou tentokrát jen 4 hodiny.

Sbíráme samolepky na Kozelce, na Špičáku a aby těch kopců nebylo málo, tak ještě na Chlumský hoře a už to máme tak akorát a frčíme do kempu.

Kecá se a nenápadně se začíná popíjet a pomalu přichází to, co přijít musí a na co všichni těší i čeho se bojí zároveň. Sobotní kalba. Legendární kalba s velkým K, kde se každej rok dějou hrozný věci, který se jen díky windows efektu Praděda a tomu, že i Michal fotograf se nakonec dycky zlíská, nedostávaj mezi nezasvěcený. Já se načínám už na zahradě a v hospodě už dávám jen dvě piva a několik milosrdnejch pradědů a jdu spát snad ve dvanáct. Mrzí mě, že jsem letos skoro o všechno přišel, ale libuju si cestou do stanu, že mi za to zejtra nebude blbě.

Nedělě. Je mi hrozně. Je mi na umření. Nemůžu se hejbat. Praděd je zlo, ani letos jsem nad nim nezvítězil. Nevim, jak se to podařilo, ale i letos nějakym zázrakem sbalim stan, rozloučim se s těma, co žijou, cestu do Plzně si nepamatuju, svalim se do postele, aniž bych cokoliv sněd a probouzim se večer. V pět sms od Šwejka: Uz zase ziju husty“. Za rok čau!

Perry

Perryho report

Fotky od Michala Mařatky: