Doba čtení: 6 minut
Na první pohled se řešení zdá jednoduché – horní část těla by se měla podílet na šlapání hlavně tak, že by neměla dělat nic. Z pohledu jednoduché pákové mechaniky by se při kulatém šlapání měly reakční vektory sil, vznikajících šlapáním, navzájem vyrušit. Že to možné je, dokazuje fakt, že je možné jet bez držení řídítek, a to dokonce i na válcích. Úhlednost této zdánlivě jednoduché a křišťálově průzračné odpovědi poněkud kalí pohled na dráhaře sprintery nebo silničáře spurtery s jejich mohutnými bicepsy.
Jak to asi je doopravdy? Abychom mohli účinně šlapat, potřebují nohy stabilní oporu. Tu tvoří pánev. Na ní se upínají ohybače a natahovače kyčle. Jeden z ohybačů kyčle (svalů, které táhnou stehno do přednožení), sval bedrokyčlostehenní, se dokonce upíná z přední strany (t.j. „v břiše“, za útrobami) na bederní páteř. Mimochodem, právě přetížení tohoto svalu, většinou ve spojitosti se zkrácením, je typickou příčinou bolestí zad cyklistů.
Stabilitu pánve jako opory pro nohy zajišťují jednak vzpřimovače bederní páteře (řezníci jim u hovězího říkají myslím svíčková :-), jednak, a na to se velmi často zapomíná, břišní svaly. A to nikoliv přímý břišní (to je ta „vánočka“ co nám s oblibou předvádí reklamní svalovci), ale dvě vrstvy šikmých břišních svalů. Přímý břišní sval je typický sval fázický – to znamená, že slouží k vykonání okamžitého, časově krátce omezeného pohybu. Je napnutý po nejkratší čáře mezi prostředkem hrudníku a stydkou kostí na pánvi. Jeho stažení umožňuje prudký předklon, nebo naopak brání zaklonění horní poloviny těla (třeba když stěhujeme kredenc).
Šikmé břišní svaly tvoří dvě vrstvy smyček, začínající na bederní páteři a dolních žebrech, jdou směrem dopředu dolů (zhruba ve směru žeber, jako ruka do kapsy), zabírají do sebe přímý břišní sval (obcházejí ho ze strany „od střev“ a „od kůže“) a na protilehlé straně se zase vrací zpět. Povrchová a hluboká vrstva směřují dolů směrem k pánvi, šikmo pod různými úhly. Překřížením svalových vláken příroda docílila vyšší pevnosti, asi tak, jako konstruktéři překládáním vrstev karbonové matrice v kompozitu – lidově karbonu.
Šikmé břišní svaly jsou svaly tonické – jsou stavěné na trvalé udržování svalového napětí a – spolu s kostrou – k vytváření potřebné stabilní základny pro pohyby končetin. V době, kdy jsme ještě chodili po čtyřech, bránily šikmé břišní svaly, abychom tahali střeva po zemi za sebou. Kdo chce vidět naprosto dokonalý důkaz, nechť si dojde do pražské ZOO na gorily. Mají tam goriláka, který má v sedě obrovský břich. Když se ovšem zvedne na všechny čtyři, má břicho ploché jak prkno a v pase míň než světově proslulá anorektička Eva Herzigová.
Ochabnutí šikmých břišních svalů, nikoliv zádových, jak zní další oblíbená pověra“, je nejčastější primární příčinou bolestí zad u běžné populace a spoluúčastní se i na bolestech zad u cyklistů. Pro vzpřímený stoj, nebo v civilizaci ještě častější sed, není aktivace šikmých břišních svalu bezpodmínečně nutná (jak ostatně ukazuje i onen výstavní gorilák) a tak, netrénovány, kritické svaly postupně slábnou a leniví. Páteř je namísto toho stabilizována izolovaným nadměrným zapojením vzpřimovačů bederní páteře. Ty v této funkci působí na naprosto nedostatečné páce a nesplnitelné nezvládají. Už samotné přetížení a zkrácení se projevuje bolestí. Nedostatečně stabilizovaná páteř se potom doslova „vykvedlává“, vznikají osteofyty a výhřezy plotének. Ortopedické doprovodné známky, viditelné na RTG, jsou tedy následkem, nikoliv prvotní příčinou, bolestí zad.
Stabilizační práce šikmých břišních svalů je nenápadná, ale o to významnější. Předěl mezi „horní“ a „dolní“ polovinou těla, pokud něco takového vůbec existuje, se funkčně nenachází ani ve výši přirození, ani ve výši pupku, jak by nám snad mohlo připadat. Myšlenou čáru bychom mohli snad namalovat podél dolní hranice hrudníku. Právě tady se nachází rozhraní mezi dolní, šlapající a stabilizovanou, a horní, volně odpruženou částí těla.
Tělo, sedící na sedle, by se mělo chovat jako prut, vetknutý šikmo do sedla, na druhém konci zatížený koulí, představující hlavu. Ruce by měly pouze volně ležet na řídítkách a neměly by nést prakticky žádnou jinou váhu, než svojí. Stejné by to ale mělo být i při švihové jízdě ze sedla. Tady je dokonce všechna váha přímo na nohách. Právě to nám totiž umožňuje zvětšit sílu na pedál – důvod, pro který zadek zvedáme!
Teprve blížíme-li se maximálnímu úsilí, potřebujeme stále více kompenzovat síly vzniklé drobnými či většími odchylkami od ideálního „šlapacího kruhu“. Pak se teprve začíná uplatňovat stabilizující faktor zpevněných rukou. Vždycky by ale zpevnění mělo vycházet směrem od pánve k hlavě a pak do rukou. Pokud zabereme rukama a nemáme stabilizovaný střed trupu, síla se rozbije a ztratí se. To platí stejně tak v sedle, jako ze sedla.
Jak vypadá, když někdo pracuje trupem špatně? V nejkřiklavějším případě se mu pohybují boky nahoru a dolů, klouže po sedle ze strany na stranu (často je to způsobeno současně i špatným nastavením sedla). Nejčastěji ovšem sedí takový cyklista v na kole „jako kočka s přeraženým hřbetem“ – pánev sice sedí rovně a pevně, ale v bedrech se více či méně kroutí, většinou do stran, ale v nejhorších případech i dopředu a dozadu. S tím kontrastují propnuté lokty a tuhá ramena. Mezi nimi, nefixován, bezmocně visí hrudník a bimbá se hlava. Celý obrázek se ještě zaostří, opře-li se náš „model“ lokty o časovkářskou „lehačku“.
Pozor! Správně by opěrky neměly podepírat lokty, ale předloktí maximálně v polovině jeho délky! Kdo je při časovce „vyvalený“ na loktech, ztrácí to správné předpětí hřbetu a s ním podstatnou část síly na pedál. Úžasná studie časovkářského posedu je na titulní stránce Pelotonu (7/02). Hřbet Milana Kadlece na časovkářské „koze“, ohnutý jako luk, navozuje představu napnutého hodinového pera předávajícího všechnu svojí energii do nohou. Nepřekonatelný instruktážní pohled!
Kdo měl někdy to štěstí, aby se svezl na tréninku s profesionály (nebo alespoň s někým, kdo závodí na kole od dětství), všiml si určitě, že sedí na kole „jako panenky“ – na zadku, nikoli na vejcích (v tomto případě nevychází slovní hříčka z obvyklého úsloví „sedět opatrně, jako na vejcích“ ;o), kolo, pánev ani trup se jim nehnou, paže, pokrčené v lokti, lehce pruží na řídítkách. Je zajímavé, že ačkoliv každý má svůj typický styl, výsledek působí vždycky dokonale. Prostě léta dřiny.
Aktualizováno 02. 05. 2013 v 01:12:04
(Zatím žádná hodnocení.)
Loading...